Jako jediná ze současných představitelů českých a moravských krajů přišla Jaroslava Pokorná Jermanová do vedení regionu z vyšší funkce. Kvůli kraji se vzdala postu první místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a rozhodně toho nelituje. Za svůj Středočeský kraj bojuje a snaží se, aby se mu dostalo spravedlivějšího financování. Pokračovat v tom chce i po krajských volbách příští rok na podzim.
Středočeský kraj se stará o rozsáhlou síť zhruba devíti tisíc kilometrů silnic a vy sama jste, paní hejtmanko, řekla, že kvalitní silnice jsou důležité pro rozvoj regionu. Kvalita silnic se ve vašem kraji zlepšuje, jejich podfinacovanost je ale vyčíslená na asi osmdesát miliard. Vidíte nějakou cestu, jak v dohledné době dát komunikace dohromady?
My už jsme na takovou cestu nastoupili, protože pro Středočeský kraj, který je tranzitním regionem, je silniční síť otázkou bytí a nebytí. Vzhledem k tomu, že není dokončená dálniční síť, je zátěž na dvojkách a trojkách nesrovnatelně větší než v jiných krajích. Každý, kdo jede přes Prahu nebo do Prahy, totiž jede přes Středočeský kraj.
To je třeba i důvod toho, proč stále tlačím na dostavbu D3. Pokud se dokončí D3 a D4, bude velká část kraje obhospodařená a pokud se konečně alespoň zčásti podaří udělat okruh Prahy, ušetří nám to dvojky a trojky. Asi nezaznamenáme výrazný úbytek osobních aut, rozhodně se na nich ale zmenší počet nákladních aut. A právě nákladní auta nám ničí krajské silnice, které byly stavěny nějakými technologiemi a s takovým náporem nepočítaly.
S dluhem nám silnice byly předávány už od státu. Rozpočtové určení daní je dlouhá léta neměnné a koeficient není dán počtem obyvatel jako u obcí, kraje mají část daní, které vybere stát. Ten je přerozdělí podle roky nezměněných pravidel. V nich není zohledněn, jak už jsem řekla, počet obyvatel, neřeší délku silniční sítě, počet mostů, nic takového. Středočeský kraj na tom podle naší analýzy dost tratí a nyní se to ještě zhoršilo nárůstem počtu obyvatel o zhruba 23 %. Což je přibližně tři sta tisíc obyvatel, pro které jako kraj musíme zajistit služby. Znamená to větší nároky na dopravu, větší nároky na silnice, větší nároky na zdravotnictví, na kulturu, na sociální služby, na všechno. Ale my na to peníze nemáme, máme podíl stejný jako kdysi.
V posledních třech letech se daří lépe vybírat daně, proto máme rozpočet větší. To je ale závislé na ekonomice státu. Přáli bychom si, aby byl koeficient rozpočtového určení daní upraven podle kritérií, která jsou hmatatelná a jasná. Pro nás je to buď počet obyvatel nebo silniční síť. Uvědomuji si na druhou stranu, že s výjimkou Jihomoravského a možná Moravskoslezského kraje by to znamenalo, že ostatní přijdou o peníze. A jde o to, kdo a jak nastaví koeficient znovu.
Chystáme poslaneckou iniciativu a chceme to řešit tak, abychom ostatní kraje nedostali do finanční nouze. Je to velmi složité téma, chápu i paní ministryni financí, že nechce pustit víc peněz do krajů. Pak ale říkám, plaťte nám v plné výši to, co děláme pro stát. To je výkon přenesené působnosti, zvyšování platů ve zdravotnictví, v sociální sféře, v dopravě... Tyto peníze činí v některých krajích desítky milionů, u nás to jsou stamiliony. U rozpočtového určení daní začíná všechno.
Co se týká dopravy, tu jsem si stanovila jako prioritu. Se svými kolegy jsem šla do voleb s tím, že chceme bezpečný kraj. To znamená bezpečnost dopravy, zdravotnictví, zkrátka všeho. A doprava je základ k tomu, aby region fungoval a rozvíjel se. Je nesmírně důležitá nejen pro občany, ale zejména pro podnikatelskou sféru. Pro ni je to nezbytný předpoklad rozvoje.
Každý rok opravujeme víc silnic, a to díky tomu, že intenzívně pracujeme na projektech, které můžeme použít v IROPu a ITI, které jsou hlavními zdroji pro tak široký rozsah oprav. V roce 2016 jsme opravili 165 kilometrů silnic, o rok později 240 kilometrů, loni 407 kilometrů a v letošním roce 450 kilometrů. Hovořím přitom o velkoplošných opravách, kdy na starém tělese stavíme novou silnici. Na to jsem velmi pyšná.
K tomu udržujeme i ty ostatní. Je to údržba po zimě nebo menší opravy, případně opravy, které nám umožní udržet silnici sjízdnou tak, abychom ji v budoucnu opravili velkoplošně.
Máme udělanou pasportizaci silnic, dvojek i trojek, silnice prošly posouzením a sestavili jsme žebříček od nejlepších po nejhorší. A podle jejich zátěže, to je velmi důležité, se stanovuje, kdy přijdou na řadu s opravou.
S úlevou silnicím souvisí i podpora a rozvoj veřejné dopravy.
Ano, to jde ruku v ruce. Pokud chci odlehčit silnicím, musím cestující dostat do hromadného prostředku. Samozřejmě, i autobusy stojí v kolonách, ale stále je to jedno vozidlo, ve kterém je padesát lidí, ne padesát aut po jednom cestujícím. Pochopitelně ideální je z tohoto pohledu železnice, o jejíž podporu se snažíme a máme tratě, které mají díky našemu tlaku vytíženou kapacitu. Stavíme také P+R parkoviště, protože víme, že do budoucna to nepůjde jinak než kombinací všech možných druhů dopravy. Bez toho by byly střední Čechy jednou naprosto zahlcené a budou stát.
A pak přijde myšlenka na to zavírat na dva dny v týdnu kvůli zhoršenému životnímu prostředí Prahu, což podle mého tak vůbec nejde dělat. Na rozdíl od aut vzduch putuje a pokud zavřete Prahu, stejně tam znečištěné ovzduší ze středních Čech přijde. A my jsme po Moravskoslezském kraji druhý region s nejvyšším počtem polétavých částic ve vzduchu, o tom se příliš nemluví.
To bych spíš hádal třeba Ústecký kraj, rozhodně bych si to nemyslel o středních Čechách.
Na druhém místě jsme my. Řešíme to i s panem ministrem Brabcem, který nám vychází vstříc, ale ne tolik jako Moravskoslezskému kraji. Teď mluvím o kotlíkových dotacích, protože pochopitelně lokální topeniště k tomu stavu také velmi přispívají.
Ale abych se vrátila k té dopravě, která je klíčová. My ji nyní dointegrováváme a pokud mám uvést čísla, tak z deseti miliard, což jsou daňové příjmy, které můžeme investovat zpět do regionu, jdou na dopravu čtyři až čtyři a půl miliardy. To je obrovský balík.
O dopravě bychom asi mohli mluvit hodiny, nicméně zeptám se na jednu záležitost, kterou zjišťuji od všech hejtmanů. Týká se pravidelného příspěvku státu na silnice II. a III. třídy, s jehož získáváním máte potíže. Zmínila jste změnu rozpočtového určení daní, to je podle vás ten hlavní, pravidelný a jistý zdroj peněz na silnice, které byste od státu chtěli? Nebo byste měli mít jako kraje třeba podíl na dani z paliv?
Chtěla bych všechny možné zdroje, protože pak by krajská kasa byla plná a my bychom rozhodně věděli, co s těmi penězi dělat. Myslím si, že jakékoliv systémové řešení, které zabezpečí alespoň část našich nákladů na opravy silnic, je dobrá cesta. Jsem ráda, že poslední vlády jsou k tomu vnímavé a přestože se s nimi handrkujeme, peníze se nakonec vždycky najdou.
Je potřeba říct, že obě úrovně, jak vláda tak kraj, jsou placeny ze stejného balíku, jsou to zkrátka společné peníze. A jde o to, že dvojky a trojky nejsou jenom krajské, jsou to zároveň objízdné trasy pro jedničky a dálnice, jsou to silnice nás všech.
Jestliže dojde k narovnání rozpočtového určení daní pro střední Čechy tak, jak si to zaslouží, budu spokojená. My nespoléháme jenom na naše peníze, čerpáme další prostředky zvenku a potřebujeme peníze na kofinancování. A pokud budeme mít větší koeficient z daní, můžeme o to větší objem evropských peněz načerpat.
Myslím, že kraje by měly mít alokovanou částku, klidně přímo v rozpočtu. Chápu paní ministryni, že se jí to nelíbí, protože to jsou mandatory, ale my máme taky mnoho mandatorních výdajů. Ze sedmadvaceti miliard je sedmnáct na mandatorní výdaje. Pokud kraje budou mít takto garantované čtyři miliardy, budou s tím pracovat, nebudou už nikoho obtěžovat a silnice mohou dostát významných změn.
Neumím říct, zda pro nás budou lepší procenta z daně z paliv nebo z mýtného. Pro nás je důležité, aby peníze přišly. A důležité je rozpočtové určení daní, protože podle našich analýz jsme v současné době na mínus dvou miliardách oproti stavu, při kterém by se zohledňovala silniční síť a počet obyvatel. Za dvě miliardy se dá udělat mnoho věcí.
Klíčové je systémové řešení asi také proto, že peníze, které si dnes obstaráváte z Evropy časem přestanou téct a vše bude nutné dělat za své. A pokud nebude nastavený rozumně systém, nebude to celé fungovat.
Přesně tak. Proto my tak finišujeme. Snažíme se opravit co největší množství silnic, abychom pak pokud možno následně jenom udržovali, protože údržba je logicky levnější než velkoplošné opravy. Jsem pesimista, myslím, že nikdy nebudeme mít opravené všechny trojky, ale budu šťastná, když se nám povede opravit hlavní tahy dvojek, které propojují města.
U hejtmanských rozhovorů bylo v minulosti velkým tématem zdravotnictví. Pokud vyjdeme z premisy, že pro novináře je zajímavý jen problém, tak v některých regionech se nemám příliš v této souvislosti na co ptát. Vás v oblasti zdravotnictví netlačí bota s hospodařením nemocnic, ale i vy máte problém s nedostatkem zdravotnického personálu. Kudy podle vás vede cesta k personálnímu zajištění nemocnic a k úlevě přetížených lékařů?
Pro nás zdravotnictví problém je, jen s tím nechodíme do novin a v tichosti potíže řešíme. Jestli nám něco do zdravotnictví hází vidle, jsou to fakultní nemocnice v Praze.
Za tři roky se nám podařilo stabilizovat nemocnice. Měli jsme dvě nemocnice, které na tom byly hodně špatně - Mladá Boleslav a Kladno. V současnosti, kromě Kladna, které je v mínusu, ale je na tom lépe než v minulosti, jsou na tom nemocnice dobře. Neříkám, že budou mít všechny zisk, ale přinejhorším budou na nule. Jsou to akciovky, takže se musí snažit. Omezili jsme provozní příspěvky, našli jsme zdroje uvnitř, podporujeme je v investicích... Řešíme to a daří se nám. Ředitele jsme dostali na svou stranu, zřídili jsme šestou akciovou společnost, což je taková umbrella, která má zajistit centrální nákupy, společné vyjednávání a spoustu dalších věcí.
To, že se zvyšovaly platy ve zdravotnictví, je v pořádku. U lékařů a hlavně u sestřiček, u kterých to vnímám jako velmi důležité. Náš problém spočívá v tom, že platy lékařů a sestřiček ve fakultních nemocnicích jsou jiné než v našich nemocnicích a nás to stojí nemalé peníze. Prahu máme uprostřed a oni nám tam utíkají. Proto se dá říct, že nyní máme srovnatelné platy s pražskými nemocnicemi.
V současné době je jedna nemocnice, která nemá personální nouzi, a to je benešovská nemocnice. Ostatní ředitelé nečekali a nabírají si personál v zahraničí, ale stále nám lidé chybí.
Zmínila jste tu šestou akciovku jako jakýsi deštník. Chystáte se také zároveň na optimalizaci zdravotní péče?
Tato tendence tady není, vzhledem k tomu, že kraj má uprostřed Prahu, každá čtvrtina našeho kraje má vlastní nemocnici. Posílat pacienty na druhou stranu kraje bych považovala za nešťastné a také nebudeme žádné nemocnice rušit.
Středočeský kraj je velký, žije to mnoho lidí a mezi nimi i mnoho potřebných. Velkým tématem letošního roku bylo financování sociálních služeb. Osobně mi při pohledu na dvě ministryně hledající peníze pro tuto oblast bylo docela stydno. Jak jste tuhle situaci prožívala vy?
Také si myslím, že to nebylo úplně šťastné. Je to především o tom, že když vláda zvýší platy, má na ně poslat peníze. Spoléhat donekonečna na kraje nelze.
My jsme se s tím nějak popasovali, ale kraj to stálo zhruba 270 milionů korun. To jsou ale původně peníze na investice a my je musíme přesouvat do mandatorních výdajů. Také jsme se proto s ministryněmi hádali. Existuje tady snaha převzít sítě krajských sociálních služeb zpět pod ministerstvo práce a sociálních věcí, což považuji za naprostý krok zpátky.
Je potřeba, aby tuto oblast dostaly kraje zaplacenou. Každý region to má jinak a my jsme donedávna na tom byli velmi biti. I za dobu svého krátkého působení se paní ministryně Němcová snažila o narovnání stavu, což se sice podařilo, ale s navýšením platů zmíněných 270 milionů zkrátka chybí. A nechybí jenom v našich zařízeních, ale i v neziskových organizacích, pečovatelských službách.
Můžeme se bavit o tom, zda síť je dostatečná, nedostatečná nebo přebujelá. To je záležitost polemiky nad daty a výsledky kontrol. U nás všichni peníze dostali, tam, kde nebyly, jsme umožnili poskytovatelům čerpat od kraje návratnou půjčku. A moc se jich neozvalo. Spočítala bych je na jedné ruce.
Od doby, kdy vznikly kraje, je složitá domluva regionů s vládou. Platilo to vždycky, platí to i nyní, kdy vládní koalici tvoří ANO a ČSSD a v čele většiny krajů stojí hejtmani se stejnou příslušností. To je asi nějaká tradice...
Na to vám odpovím velmi ráda, přestože pan premiér mi bude asi nadávat a bude se za to na mě zlobit. Říká, že by kraje zrušil, na to já mu druhým dechem odpovídám, ano, zrušte je, ale kdo bude dělat práci, kterou vykonávají? Založíme okresy, odpovídá. Na to se ho ptám - myslíte, že okres si vezme nemocnice, sociální zařízení, střední školy, bude se starat o silnice?
Je to zkrátka takový zdrženlivý postoj vůči krajům, v mnoha politicích zůstává otázka, zda kraje měly nebo neměly vzniknout. Na druhou stranu, u nás krajské zřízení má tradici, ne že ne. Historicky tady kraje vždycky byly, v různých podobách, ale byly. A vláda, jakákoliv je, má pocit, že krajům platí něco, co by vlastně mohla dělat sama a že takto se peníze ztrácejí a kdoví, jak ty kraje hospodaří... A že pro stát je vlastně důležitá spíš obec. Ovšem nechápou, že pak by chyběl mezistupeň a všechno z Prahy z centrály řešit nelze.
V našem kraji je více než tisíc starostů, kteří mohou mít na jednu věc rozdílné názory. Kraj je tady od toho, aby dokázal ze shora se na problém podívat a posoudil, kde je potřeba udělat jaké kroky, aby se region rozvíjel. S kolegy z rady hledáme cesty, jak zabezpečit rovnoměrný rozvoj kraje. To vláda nikdy dělat nemůže, protože z jejího pohledu je to mikromanagement. Navíc má jiné starosti. Ano, vláda přerozděluje peníze krajům, ty za ni ale dělají právě tuto práci.
Bohužel, s hejtmany, přestože se to v poslední době zlepšilo, stále není komunikováno tak, jak by s nimi komunikováno být mělo. Svaz měst a obcí je připomínkovým místem legislativy, ale Asociace krajů do dneška ne. Posíláme připomínky, ale oni je nemusí akceptovat. K rozhodnutí nepotřebují náš podpis, na rozdíl od obcí.
Vy jste, paní hejtmanko, byla jednou ze čtveřice představitelů krajů za hnutí ANO, která byla vyzvaná, aby si vybrali, zda budou hejtmany nebo poslanci. Jediný, kdo to udělal, jste byla vy, která to z krajského úřadu do sněmovny má úplně nejblíž. Nelitujete toho, že jste, s prominutím, vyměkla a uposlechla onu výzvu? Kdybyste si ponechala i post poslankyně, třeba by síla vašeho hlasu byla ještě silnější než dnes.
Nelituji toho. Zvažovala jsem to zodpovědně, řešila jsem plusy i mínusy. Už když jsem kandidovala, tak jsem tušila, že ve sněmovně mandát pravděpodobně nechám, ale co mi zamíchalo myšlením, a to ještě před zmíněnou výzvou, byly preferenční hlasy. Ty mě tehdy poslaly hned za pana premiéra Babiše. Šestnáct tisíc hlasů mě na jednu stranu velmi překvapilo, na stranu druhou mi to znesnadnilo rozhodování. Říkala jsem si, zda mám vůbec právo těm šestnácti tisícům hlasů poděkovat a říct, že to místo vlastně nechci.
Máte pravdu, že asi jako jediná bych byla schopná bez problémů mandát vykonávat, protože je celkem jedno, jestli jsem tady nebo tam. Je to kilometr vzdušnou čarou. Jak se k tomu ale postaví, to je rozhodnutí každého z hejtmanů.
S ohledem na to, jaký jsem v tom roce měla za život, byly parlamentní volby, měnil se koaliční partner, by ale ponechání mandátu bylo nezodpovědné. Vůči voličům i vůči hnutí ANO. Po roce jsem chtěla, aby kraj začal konečně šlapat a šel dopředu. Možná kdybych byla ve druhém volebním období a měla kraj takzvaně v ruce, mandát poslankyně bych si nechala. Ale svého rozhodnutí nelituji.
Co mi vadí, a kolegové se na mě asi za následující slova budou trochu zlobit, že ti kolegové, kteří jsou ve sněmovně, bez ohledu na barvu trička, se tam mnohdy domlouvají o nás bez nás. To mi vadí, protože k informacím se pak dostáváme ex post a to je špatně. I když se paní předsedkyně (Asociace krajů - pozn. red.) snaží a komunikuje s námi, ne vždycky dostanete informaci tak, jak byste si představoval.
Vám se, paní hejtmanko, v poslední době poměrně hodně změnil život. Na mysli mám březnové narození vaší dcery. Za necelý rok jsou krajské volby, máte chuť pokračovat a usilovat o místo lídra kandidátky?
Určitě.
Takhle jednoduše, bez tradičních klišé o rozdělané práci?
To je samozřejmě jasné. Je tady spousta projektů, kdy nastavujeme mnoho věcí na roky dopředu a vy, pokud máte možnost popotlačit je o pár kroků dopředu, tak ji využijete.
To, že mám Emičku, je velké štěstí a jsem za to ráda. Mám také úžasného manžela. Dcera mě neomezuje v ničem, naopak, kdybyste přišel o dvě hodiny dřív, tak byste ji tady zastihl.
(mes); foto: Středočeský kraj
České a moravské kraje slaví patnácté narozeniny. Od doby svého vzniku, kdy jejich úřady fungovaly takřka v polních podmínkách, prošly velkým vývojem a změnily se v sebevědomé samosprávné celky respektované na centrální politické úrovni. O tom všem jsme hovořili v „narozeninovém“ rozhovoru s nejmladším ze současných hejtmanů Martinem Netolickým, který stojí v čele Pardubického kraje.